Můj stryk byl ptáčíkem vášnivým.
Chytal a prodával drozdy.
Přes květen, čert panský zákaz cti,
beskydské prosmýčil hvozdy.

Vybral ta střapatá ptačátka,
když se jim kabátek zhustil,
samečci dali se do zpěvu,
kačky do svobody pustil.

Zestárl - potkám ho s ptáčetem:
Jak jde řemeslo? A spěchám.
„Ni, to je kořist má poslední,
toho si pro stáří nechám.“

Za měsíc přišel jsem do stryka.
Pták tich a vážný jak bača:
Stryku, to ptačisko vysmyčte,
nězpive - bedźe to kača.

„Mudroku, pod zobák podiv se,
jak se ten černý pruh stáčá:
chceš učit starého ptáčníka?
Sameček - nimo, že kača.“

Po letech stryka jsem navštívil,
sivý jak myš ticho hledí
z dýmečky obláčky vypouští,
krotký drozd na stole sedí:

sivý a tichý jak starý stryk,
vážný a hrubý jak bača,
stryk se za ušima poškrabal:
Synku, měls pravdu - je kača.

Do lesů nělza víc. Ptáčátku
pohladil hlavičku jemnou:
Choć kaća, choć mi nic nězpive,
něch už tu dožije se mnou.

Tak také dožijí básníci.
Do světa písně ven pošlou,
smutek si nesou za výslužku
v samotu v budoucnu došlou.