LABUTINKA

Čí jsi, ztepilá ty krásko?
Sama chodí, pyšno hledí,
knížky v ruce, na můj pozdrav
nikdy nemá odpovědi.

​

Temné pleti, temných vlasů,
pohled třpyt je hvězdy v šeře,
myšky - nožky, každý pohyb
kmit labutí na jezeře.

​

Chceš mi být jen beznadějné
lásky smutnou upomínkou?
Jak jmenovat kněžnu svých snů?
Nazvu si tě Labutinkou.

​

Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,
opuštěn na mleče čeká,
plot je rozbit, bokem malba -
dáte se mně napít mléka?

​

Je ta kráska vaší dcerou?
Pěkná - ale nemá věna...
Je to moje Labutinka,
chcete ... bude moje žena?

​

Dáme rádi. Počkal by pán?
Ještě mláda, útlá v boku ...
Budu čekat na svou ženu
jako Jakub deset roků!

​

Na dva roky musím v dálku,
počkáš, budoucí má žínko?
Vrať se v město, uč se vařit,
budeš věrna, Labutinko?

​

Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně!
Městem letí hrozná zmínka:
Každému, kdo chce ji míti,
patří tvoje Labutinka!

​

Lžeš! - Jdi večer na vrch Žlutý,
kam nevěstky v létě chodí,
najdeš tam svou Labutinku,
jak si ji tam kdo chce vodí.